Blog

Efekt přihlížejícího: proč nepomůžeme druhým v nebezpečí?

Efekt přihlížejícího: proč nepomůžeme druhým v nebezpečí?

Kitty Genovese byla zavražděna v roce 1964 brzy ráno sériovým vrahem. Nejprve byl vrah vyrušen, po deseti minutách se vrátil, aby ji znásilnil, okradl a ubodal. Uvádí se, že svědkem činu bylo 38 lidí. Nikdo nepomohl, přestože křik nešlo přeslechnout.

Případ inspiroval definování tzv.efektu přihlížejícího či apatického svědka (Darley, Latané), který se dá vyjádřit zhruba takto: čím více lidí je přítomno v situaci nebezpečí, tím menší je pravděpodobnost, že někdo z nich pomůže. Lidé si vsugerují, že pomůže někdo druhý.

Epileptický záchvat


John Darley a Bibb Latané vytvořili experiment (1968), ve kterém pozvali účastníky do laboratoře s tím, že si budou povídat s ostatními o „osobních problémech“. A protože se jedná o citlivá témata, budou spolu hovořit po telefonu, aby se neviděli. Každý účastník tak hovořil s několika dalšími neznámými lidmi ve skupinách po 2-4 lidech. Během diskuse začal jeden z účastníků prosit o pomoc až ho přemohl epileptický záchvat a zůstal tiše. Experimentátoři měřili, jak dlouho trvalo účastníkům, než dotyčnému pomohli. Bylo jasně prokázáno, že čím více bylo lidí ve skupině, tím déle trvalo, než někdo pomohl ačkoli byla naprosto zřejmá naléhavost situace.

Co vězí za pasivním chováním?


Jedná se o dva jevy. Jednak o tzv. pluralitní ignoranci (společný nezájem). Každý z přítomných v krizové situaci váhá a dívá se na druhé, kteří také nic nedělají, až si řekne: “Je to v pohodě, také nezasahují“. Dále se jedná o tzv.rozložení zodpovědnosti. Je-li člověk sám, cítí vlastní zodpovědnost za druhého, a díky tomu pomůže. Pokud je v přítomnosti více lidí, zodpovědnost se rozkládá na každého z nich. Čekáme, že začne jednat někdo druhý. Pokud si to takhle vysvětlí všichni, nepomůže nikdo.

Pro mě osobně je tento experiment (stejně jako Standfordův vězeňský experiment – o tom příště) dobrou příležitostí si uvědomit, jak může specifická sociální situace ovlinit chování, které od sebe očekáváme. Jinými slovy, že jsem to pořád já, kdo je zodpovědný za své chování a znalost těchto sociálních vlivů mi pomáhá se na ně nevymlouvat, ale vědomě s nimi pracovat.

Tereza Ševčíková, 26. 7. 2015
přečteno: 1476/1445×

terepe logotype
X Používáním tohoto webu souhlasíte s tím, že k poskytování služeb a analýze návštěvnosti používá soubory cookie.