Přijďte hledat cesty k úlevě. V bezpečí a beze studu. PhDr. Tereza Ševčíková

Kristýna (19)

Nízké sebevědomí, sebedůvěra, skvělý pocit ze sebe

K paní Tereze jsem přišla s pocity úzkosti, nízkým sebevědomím, strachem ze sociálních situací a z toho vyplývající neschopností chodit do školy. V té době už jsem měla jisté zkušenosti s psychology i psychiatry, takže jsem od terapie moc velké zázraky nečekala. Ale s paní Terezou byla terapie zcela něco jiného a poprvé jsem měla pocit, že se sebou skutečně něco dělám.

Skoro před třemi lety jsem přestala chodit do školy. Studovala jsem individuálně a do školy jsem chodila jen na zkoušky. Zvládala jsem poměrně dobře. Následovalo několik neúspěšných pokusů o návrat do normální docházky. Řešila jsem to jen schůzkami s psychiatrem a braním předepsaných antidepresiv. To nepomáhalo, a tak jsem se rozhodla, že vyzkouším něco jiného.

Na terapii k paní Tereze jsem docházela po dobu čtyř měsíců. Zpočátku jsem se styděla, ale časem si paní Tereza získala mou důvěru a mně přestalo být nepříjemné se jí svěřovat. Byla takový můj průvodce. Formou úkolů jsem se postupně dostala k cíli, který jsem si vytýčila na prvním sezení. Již po prvním splněném úkolu jsem získala větší sebedůvěru a jistotu, že nakonec dosáhnu toho, o co už tak dlouho bojuji, a měla jsem ze sebe skvělý pocit.

Časem jsem si vypracovala určité strategie. Nebyla to procházka růžovým sadem, rozhodně to však stálo za to. Vždy mě donutilo se nad sebou zamyslet a odpovědět si na otázky, které by mě v životě nenapadly. Přiznávám, že jsem nikdy nebyla nadšená, že tam musím, ale pokaždé, když jsem šla odtamtud domů, jsem se cítila úžasně. Navíc jsem o sobě zjistila nové věci, které jsem předtím netušila.

Vím zcela určitě, že bez paní Terezy bych po psychické stránce nebyla tam, kde jsem teď, a za to jsem jí moc vděčná.

Lída (46)

Únava, vnitřní třes, zpomalení, pomoc od druhých

Od věčna jsem byla nesnesitelně unavená, vyčerpaná, úplně bez života, vnitřní třes byl na denním pořádku, moje tělo prostě řeklo dost! Nutno podotknout z ničeho nic, z plné síly na totální dno bez zjevného důvodu.

Já, vždycky plná energie a života, jít do kanceláře pro mě byl nadlidský výkon, najednou jsem si nemohla jít jen tak zaběhat do Stromovky, jít na brusle, problém byl i vstát z postele.

Podstoupila jsem řadu lékařských vyšetření, ale závěr od lékařů byl jasný, jste zdravá!

Nechápala jsem to, takto se přeci necítí zdravý člověk!!!

Vzala jsem si dlouhodobou dovolenou, ale ani ta nepomohla, stále víc jsem přemýšlela proč, co mám dělat, tlačila jsem na pilu a chtěla jsem být zase ta stará Lída, nejlépe hned, trpělivost není mojí nejsilnější stránkou.

K Tereze jsem přišla někdy v srpnu 2018 a pak mi jednou na našem sezení řekla, když něčemu dáváme energii, hodně energie, tak to posilujeme a ono to roste.

Vlastně nevím, jestli to byla tato věta, ale nějak postupně jsem to přestávala řešit, přestala jsem přemýšlet o tom, jestli to je syndrom vyhoření, únavový syndrom nebo cokoliv jiného, přestala jsem s tím bojovat.

Možná i trochu vědomě jsem začala dělat věci jinak. Zpomalila jsem, ubrala jsem v práci, vzala si částečný home office, místo běhu jsem se šla jen tak projít do Stromovky a neřešila, že prostě běžet nemůžu. Místo bruslí jsem šla na jógu, i když jsem na začátku prostě nedala celou lekci, byla jsem vděčná, že tam můžu být. Když jsem fakt nemohla vstát z postele, zůstala jsem v ní, ale ne s pocitem viny, že nemůžu.

Chvíli to trvalo, ale postupně jsem se začínala cítit tak nějak jinak, těžko se to popisuje slovy. Tak nějak vyrovnaně, neskutečně lehce, s obrovskou chutí a elánem do života, pro mě nepochopitelné, ale opravdu lépe než dřív! A co víc: tento stav trvá.

Píšu to proto, že každý z nás se občas může dostat do situace, kdy neví, co dál, neumí si vysvětlit, co a proč se mu děje.

Kdyby se mě někdo zeptal: Jak jsi to udělala?, moje rada asi bude znít: Nebojte si říci o pomoc. Všechno nemusíte zvládnout sami, což já si vždycky myslela, že musím.

Když to jen trochu jde, nechte věci plynout a přiměřeně je jemně směrujte tam, kam cítíte, že to je správné. Nechte za sebe mluvit vnitřní já a poslouchejte jeho i své tělo. I když to zní možná jako klišé, mě to fakt pomohlo a pomáhá dál.

Mé velké díky Tereze a i když to bude znít asi divně, tak hlavně sobě samé.

Petra (24)

Zpochybňování sebe, úzkost, stálé promýšlení

O možnosti navštívit odbornou pomoc jsem přemýšlela dlouhou dobu. Vzhledem k mojí práci v pomáhající profesi jsem měla veškeré informace a představu o průběhu návštěvy psychologa, ale přesto mi rozhodnutí trvalo dlouho. Měla jsem pocit, že moje obtíže nejsou dostatečně velké, nejsou dobře uchopitelné, nevěděla jsem přesně, jaký mám vlastně problém.

Nepříjemné pocity mě ale stále provázely a při náročnějších životních situacích, změna práce, ukončení studia, změny v rodině, se stupňovaly. I kvůli samotné podstatě mých potíží mi rozhodnutí říct si o pomoc trvalo dlouho. Nechtěla jsem být za hypochondra, případně se trápit, kdyby došlo na to, že nedokážu dobře popsat svoji situaci a své myšlenky.

Také jsem se bála, že budu při sezeních brečet a nebudu pak moci mluvit, když jsem s někým dřív mluvila o těchto svých problémech, většinou jsem to tak měla. Moje potíže spočívaly především ve zpochybňování sama sebe, mých rozhodnutí i mých běžných rozhovorů s lidmi, v hyperpromýšlení, zda to, co jsem řekla/udělala, bylo správné, co si o mě teď ostatní budou myslet.

Když už to došlo tak daleko, že jsem nějakou dobu v kuse nebyla schopná myslet na nic jiného, než jaký je můj život nepříjemný a měla jsem z toho úzkostné pocity, partner mě výrazně podpořil ve vyhledání pomoci. Rozhodla jsem se prozkoumat možnosti. V okolí nebyl nikdo, komu bych se svou situací chtěla svěřovat a řešit ji, a tak jsem hledala i dál. Svoji pomoc jsem nakonec našla u paní Terezy v Praze, cca 100 km cesty.

Našla jsem její stránky, kde byly napsány příběhy dalších lidí, které mi v tom rozhodnutí také pomohly. Kontaktovala jsem ji přes e-mail a už její první vřelá odpověď mi dodala naději, že můžu svoji situaci vyřešit a nemusím mít kvůli sezením strach ze svého pláče a ztrapnění se.

V následujících celkem 6 sezeních mi pomohla můj problém pojmenovat a mnoho věcí si ujasnit. Už po prvním sezení jsem cítila nabitá energií ke zvládnutí mých potíží. Samotná sezení mi nebyla nepříjemná, ba naopak. Donutila mě o situaci a nad sebou přemýšlet a nad sebou musela klient sám. Pocit po sezení, kdy vám mnoho věcí ještě docvakne, je ale k nezaplacení.

Rozhodnutí něco se svými potížemi dělat a říct si o pomoc patří k těm nejlepším v mém dosavadním životě.

Lucie (40)

Panika, úzkost, strach, porozumění, péče o duši

Několik měsíců jsem se necítila psychicky úplně dobře. Zažila jsem párkrát něco, co jsem si s pomocí Googlu identifikovala jako úzkost, dvakrát mě přepadla panická ataka. Mávala jsem nad tím rukou, nicméně ve skrytu duše jsem cítila, že se to tak nějak plíživě opakuje čím dál častěji. Úzkosti mě začaly přepadávat při běžných situacích, v tramvaji, v autě v koloně, z ničeho nic v noci při usínání. Úzkosti pro mě byly extrémně nepříjemné, otravné. Cítila jsem se fakt zoufale. Navíc jsem bojovala s pocitem, že mi nic není, tak co vyšiluju.

Postupně jsem se sama dopracovala k rozhodnutí, že si musím nechat pomoct, že to sama nezvládnu stopnout. Na paní Terezu jsem narazila náhodou na netu. Odhodila jsem pocity „přece s tím nebudu někoho otravovat“ a objednala jsem se.

Bylo to nejlepší rozhodnutí, jaké jsem za poslední dobu učinila. Po prvním sezení ze mě spadl obrovský kámen. Po druhém sezení jsem se zbavila pomyslného železného sevření. Po třetím sezení jsem věděla, že to zvládnu.

Vás, kdo pochybujete, bych chtěla povzbudit. Nebojte se řešit svou psychiku. Budete mile překvapeni, jak Vás možnost promluvit si s někým, kdo vám porozumí, pozitivně ovlivní. Ostatně, když začnete špatně vidět, také si dojdete bez rozpaků k očnímu lékaři pro brýle. O naše duše se prostě musíme starat stejně zodpovědně.

Aneta (30)

Co si o mě bude někdo myslet, na co je dobré pro mě

Jestli jít na terapii jsem dlouho váhala, protože jsem měla dojem, že mi přece až tak zle není a dokážu normálně fungovat. Ale pocit, že něco není v pořádku a nevím si s tím sama rady, nepřestával. Po několika týdnech jsem se prostě nevyspala. Odhodlala jsem se tedy napsat paní Tereze. Popravdě jsem ani nevěděla odkud na terapii začít a byla jsem z toho dost nervózní. Už dříve jsem si prošla nepříjemným obdobím nesnesitelných úzkostí a panických záchvatů, které jsem zvládla tak nějak postupem času sama, ale pořád se mě držel zvláštní pocit nejistoty a strachu z budoucnosti, mimo jiné asi také proto, že mě čekala svatba s dlouholetým partnerem.

Byla jsem na sebe vždy přísná a tvrdá, příjemné věci jsem si dovolila jen za odměnu, polevovala jsem, až když jsem byla úplně vyčerpaná a cítila jsem, že se blíží další panický záchvat. Pohybovala jsem se mezi extrémy, mezi totálním nasazením a mezi vyčerpáním, potřebou se někam zavřít před světem.

Na druhou stranu jsem byla přehnaně laskavá a chápavá k ostatním, v práci jsem byla hodně obětavá, měla jsem pocit, že jinak bych neměla nárok na lásku od ostatních, ale zároveň mi hodně chyběla. Cítila jsem se zatažená, že nikam nepatřím.

Až na terapii mi tak nějak došlo, že bych měla být minimálně tak laskavá k sobě, jako k ostatním, a vybírat si komu dám svou péči a pozornost.

Otočila jsem své myšlení z postoje „co si bude někdo o mě myslet, když udělám nebo řeknu tohle“, na „chci to udělat, protože je to dobré pro mě“.

Dokážu se lépe prosadit v práci, nejdu přes své limity, abych se trvale nevyčerpávala. Naučila jsem se kromě povinností plánovat si i hezké aktivity, u kterých vím, že si odpočinu.

S tímhle přístupem jsem si dokázala taky uvědomit, kdo z lidí v mém okolí mě zraňuje a není pro mě vhodný. Více jsem si začala vážit lidí, u kterých vím, že jim na mě záleží. Bohužel to také znamenalo to, že jsem ukončila vztah s partnerem a zrušila plánovanou svatbu.

Posunulo mě to hodně vpřed, ale nečekám, že to bude stále jen dobré a ještě lepší a nikdy už nezažiju úzkost. Zásadní změna je v tom, že se svým strachem umím lépe pracovat a vím, co mi pomáhá se uvolnit. Je to ale velmi příjemná cesta, protože je to péče o samu sebe a té není nikdy dost.

Výsledkem je, že se cítím silnější, méně zranitelná, více si věřím a mám svůj život ve svých rukou, a vím, že takhle můžu být více spokojená trvale.